Nacházíte se v sekci:

Den poté

Všichni to známe, hádka s někým blízkým, s někým, na němž jsme svým způsobem i závislí. V emotivní fázi jde vše rychle a snadno, dost možná to i někoho baví. Hůře však poté. Jak vše uklidnit, kde najít slova omluvy, sílu na ně, jak situaci urovnat a nalézt další společnou cestu?

Téměř čtyři tisíce lékařů se pohádaly se svým chlebodárcem, který je tak trochu zradil. Není jediný, kdo nevydobyl dostatek peněz pro svou rodinu, ovšem dění na ministerstvu vnitra je zase jiným příběhem, dalším divadelním kusem, na jehož katarzi teprve čekáme. Rodina zdravotníků se však chystá k poslednímu dějství, hra je rozehrána dobře, nyní jen vytrvat.

České zdravotnictví připomíná pacienta v komatu. Personál opatrně našlapuje kolem, tu pomůže, tu zavzdychá, podvědomě však tuší, že to už ztrácí smysl a lépe by bylo, kdyby to celé vzalo rychlý konec. Ovšem pacient stále přežívá, přes veškeré nástrahy, strasti a protivenství těla, za podpory vyspělé a promyšlené technologie – tu dýchací přístroj naplní plíce, tu některý z ministrů slíbí něco, o čemž druhý den již neví, ale zdravotníci doufají další leta. A jede se dál. Někteří z příbuzných postupně přestanou svého nemocného na „áru“ navštěvovat, obrátí se zády. Nikoliv až tak z nelidskosti, naopak, z pohnutek velmi lidských, ze strachu, že by to samé mohlo potkat i je. Stejně tak i ostatní nelékařský personál v této rozhodující a tedy přirozeně těžké chvíli raději uvěří slibům, své jistotě, jistotě desetinásobku..... A tak pod vedením jednoho z předchozích slibovatelů přijme opět naději, sliby růstu platů. Pokolikáté již ? Vraťme se ale k našemu pacientovi který stále, za podpory techniky, dýchá, mozkovou kůru občas vzruší drobný paroxismus, lékaři v ulicích, ale to vše je jen zpestření jasně definované cesty s jistým smutným koncem, jen takovou drobnou absencí. Na srdci však již příležitostné arytmie, dialýza farmaceutických firem nezvládá a oportunní patogeny se škrábou na své výsluní, nastává ošklivé období lékařské nevzájemnosti, všelijakých animozit a pro některé malých domů od vedení nemocnic. Multiorgánové selhání však zatím selhává. Inu, je zapotřebí pořádné kardioverze, jednoznačného úderu!

Tak jako po smrti pacienta nastane nehezké období dělení jeho majetku a dluhů, stejně tak v březnu teprve seznáme reálný stav věcí. Vážení politici, vy pak možná vyvodíte politickou odpovědnost a tím to pro vás skončí. Ale co lékaři? Všichni si přeci přejeme lékaře hrdé a sebevědomé, nikoli váhavé a nerozhodné. Pokořené! To by pak intenzivní péče nebylo vůbec zapotřebí a co by pacienty zabilo, to by je již neposílilo.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, nedbejme laciného patosu, nenaslouchejme lepkavě-klišovitým blábolům o Hypokratově přísaze, zhusta z úst těch, kteří ji nikdy ani nečetli. O směšném slibování vám nic vykládat nemusím. Ať si blábolí, ať vyhrožují vyjímečným stavem a polními nemocnicemi. Jakou prognozu by takové řešení asi mělo? Pomněme, že lékaři nejen léčí, ale rovněž vyplňují úmrtní listy, tak abychom nedopadli jako v jedné naší filmové pohádce, kde zavřeli smrťáka do chlívku. Promluvme tedy a jednoznačně, nebo pomlčme navěky..., či na dalších dvacet let. 19.ledna jsme si připomněli památku člověka, který aspoň trochu pohnul dějinami. Proč? Protože to nevzdal a přitvrdil! Přitvrďme! Řečeno slovy rakouského dramatika, který též musel odejít: „za vše si nakonec můžeme sami“.

MUDr. Miroslav Doležal

prorektor BIVŠ
vedoucí katedry Ekonomiky a řízení zdravotních a soc. služeb