Nacházíte se v sekci:

Svůj handicap neřeším, Fitstyl, září 2011

Štěstí v neštěstí

Iveta Pešková se narodila s deformovanými končetinami na rukou i nohou. Oproti jiným dětem měla však v době, kdy se postižení lidé „schovávali“ do ústavů, velké štěstí. Rodiče se s jejím hendikepem dokázali vyrovnat. „Velmi hezky se o mě starali a s odstupem času vím, že mě i dobře vybavili do života. To bylo moje štěstí v neštěstí. Jako malá jsem sice navštěvovala Jedličkův ústav, ale maminka si tehdy prosadila, že budu - jako jediné dítě z Jedličkárny - chodit ze školy denně domů. Chtěla, abych vyrůstala v rodině, ale zároveň poznala i jiné postižené, protože za komunismu nebyli v ulicích k vidění skoro vůbec. Zastávala názor, že když budu mít možnost s nimi mluvit, nebudu brát své vlastní postižení tak těžce,“ vysvětluje paní Iveta, která je dnes i přes svůj handikep schopná vést samostatný život. „Rodinu sice nemám, žiju sama, ale řeším stejné problémy jako každý zdravý člověk - mám svou práci a hlavně vedu domácnost, a to je pro mě náročnější než pro zdravého člověka, protože musím dobře naplánovat, kdo a kdy mi s čím pomůže. Docházejí za mnou asistenti a pečovatelky a já si podle nich řídím svůj pracovní i volný čas,“ popisuje paní Iveta. „Svůj handikep už vlastně nevnímám, nemocná jsem, když dostanu chřipku,“ říká jednoznačně.

Prosaz

Své zkušenosti ze života s handikepem promítá paní Iveta i do práce – už skoro dvacet let vede neziskovku Prosaz, která pomáhá lidem s tělesným postižením. Uvedla například v život projekt „Doma je doma“, jehož cílem je, aby tělesně postižení lidé a lidé v seniorském věku, kteří potřebují pomoc, nemuseli žít v ústavech. „Klient nám přesně řekne, s čím potřebuje pomoci, připraví se plán péče a asistent pak dochází za klientem. Každý potřebuje pomoci s něčím jiným – někdo se vstáváním z postele, při přesunu na vozík nebo na toaletu. Jiný základní věci zvládá, ale uvítá asistenta při běžném úklidu nebo na nákupu, protože na některé potraviny v regálech zkrátka nedosáhne. Hendikepovaní lidé také často potřebují doprovod na sportovní a kulturní akce nebo při aktivitách, které jim jinak zpříjemňují život. Asistent stojí sto korun na hodinu. „Klienti však nepokryjí celou šíři výdajů, vynaloženou na zajištění těchto služeb,“ upřesňuje šéfka Prosazu a dodává: „Aby mohla služba fungovat, děláme různé veřejné sbírky, žádáme o dotace a obracíme se na nadační fondy. Nově lze projekt podpořit i DMSkou ve tvaru DMS DOMAJEDOMA na telefon 87777.“

Škola jako výzva

Přestože má paní Iveta s vedením neziskové organizace letité zkušenosti, rozhodla se před třemi lety pro další studium. Zlákal ji obor Ekonomika a management zdravotních a sociálních služeb, který nabízí Bankovní institut Vysoká škola. „Chtěla jsem studovat už jako mladá holka, ale v té době nebylo umožňováno těžce postiženým studovat. Když BIVŠ otevřel tento obor, brala jsem to jako výzvu, protože to přesně spadalo do oblasti, v níž působím. Podstatné však pro mě bylo i to, že škola byla bezbariérová a rozhodl i fakt, že jsem měla školu blízko bydliště.“ Iveta navštěvovala kombinované studium, do školy chodila 4x do měsíce na dva dny v týdnu. Hendikepovaní studenti sice mají podle šéfa katedry MUDr. Miroslava Doležala na studium poloviční slevu, ale jiné výhody už očekávat nemohou, což potvrzuje i paní Iveta: „Jediné, v čem mi kantoři vyhověli, bylo, že jsem nemusela všechny zkoušky dělat písemně a mohla jsem se místo toho nechat vyzkoušet ústně. Například bakalářskou práci jsem musela odevzdat stejně jako všichni ostatní studenti. Protože na počítači píšu jen jedním prstem, bylo to pro mě velmi náročné. Celé studium bylo pro mě vyčerpávající především po fyzické stránce. Neuvědomila jsem si, že tři roky budu při učení sedět v předklonu – nedokážu totiž změnit polohu jako zdravý člověk - nelehnu ke knížce, nesednu si k tomu na bobek,“ podotýká Iveta, ale jedním dechem dodává, že svého rozhodnutí udělat si bakaláře rozhodně nelituje. „Studovat jsem chtěla, a jsem ráda, že jsem to zvládla, nicméně o magisterském studiu ve svých padesáti letech už neuvažuju.“

Příslib do budoucna

Život hendikepovaných se v posledních dvaceti letech hodně změnil – můžou studovat, sportovat, cestovat, ale nejdůležitější je, že je společnost přijímá. Podle Ivety Peškové, která zná život hendikepovaného člověka na vlastní kůži, však ale ještě máme velký kus cesty před sebou. „Vcelku se toho tolik nezměnilo. Veřejnost nás sice už akceptuje, ale bude věcí další generace, aby se vyrovnala s tím, že vozíčkáři žijí úplně normální život. Stále si totiž spousta zdravých lidí myslí, že jsme hloupí, že neumíme psát, číst a chápat a v tomto duchu s námi často jednají třeba na úřadech. Vím, že postižení lidé právě tohle těžce nesou,“ uzavírá paní Iveta.

BOX BIVŠ i pro hendikepované studenty

Bankovní institut Vysoká škola nabízí obor Ekonomika a management zdravotních a sociálních služeb od akademického roku 2008/2009. „Co do rozsahu a úrovně jde o unikátní obor v oblasti zdravotních a sociálních služeb, tedy v oblasti, která se dlouhodobě podílí na růstu ekonomiky. Studenti získají potřebné teoretické znalosti a praktické poznatky z ekonomických, přírodovědných, pedagogicko-psychologických, sociálních a právních oblastí. Studium je zaměřeno na přípravu odborníků, kteří působí v obchodních firmách, neziskových a příspěvkových organizacích, v poradenských společnostech, farmaceutickém průmyslu i v institucích veřejného sektoru,“ upřesňuje vedoucí katedry MUDr. Miroslav Doležal s tím, že škola je kompletně bezbariérová. Hendikepovaní mohou při studiu využívat veškeré vybavení školy tak jako ostatní studenti. Samozřejmostí jsou na každém poschodí speciálně upravená bezbariérová WC. Také přístup ke škole je zcela bez bariér.